Dříve než myšlenka

Hledal jsem snad krátkou konverzaci
pro přežití nekonečně dlouhé noci.
Jednu z mnoha nabízených cest,
která měla napříč temnotou vést.

Hledal jsem snad drobnou inspiraci
pro několik okamžiků v cizí moci.
Abych spatřil malý kousek ten,
kde oblékl bych svůj nahý sen.
Dříve, než myšlenka s myšlenkou se mine.
Dříve, než zbudou opět cesty jiné.

Zdálo se vše mnohem blíže,
než bývalo kdy před tím.
Stál jsem na vrcholku vysněné říše,
okouzlený vším vlastním.

Teď obloha je modře jasná,
a jitra jsou zde velmi krásná.
V očích čekám den,
ale úsvit nebyl naplněn.

Ruku opět nataženou mám.
Míří k dálkám, vzhůru ke hvězdám
a jen němý vítr tuší,
jak slunce studí v duši.

Dokonalí

Kde jsou? Všichni ti dokonalí,
co všem marným životům napořád
darovali nový smysl a přesný řád.

Kde jsou? Všichni ti dokonalí,
co napravili nenapravitelné chyby
a splnili nesplnitelné sliby.

Kde jsou? Kde jen mohou být?
Proč tak najednou se chtějí skrýt?
Snad proto, když jdou,
stromy se neklaní, zdi se nechvějou.
Snad proto, že jsou.

Oni našli cestu ke dveřím,
kterou mi hledáme léta,
ale dnes už nikdo nevěří,
na bránu do lepšího světa.

Necítí nic a cítí nic jako vinu.
Nedokázali nás vyvést z vlastního stínu.

Kde jsou? Kam jen mohli jít?
Proč tak najednou nechtějí být?
Všichni dokonalí.

Dnes už vím

Zmatený, tiše sedím sám,
ve svém křesle pod lampou.
Smíšeným pocitům propadám,
když otázky odpovědi nechápou.

Konečně nadešel okamžik
chvíle vysněné,
kdy objevil jsem dlouho hledaný svět.
Konečně slyším slova přiblížení
země vzdálené,
ale srdce mé jim už nechce rozumět.

Snad proto,
že jsou stínem dávných roků,
kam již nedohlédne mysl znavená.
Snad proto, že jdou cestou
opožděných kroků
a jejich zpráva je dnes bezcenná.

Zmatený mlčky sedím dál,
ve svém křesle pod lampou.
Dnes už vím, čeho jsem se bál,
když nad ránem usínal jsem s obavou.

Prázdný

Žádné, možná už nejsou žádné,
nebo jich méně než málo zbývá.
To, co zbývá, může být i prázdné,
ale snad i prázdné něco skrývá.

Chvíle sněni

Překrásné jsou chvíle snění,
kdy myšlenky v hlavě lení.
Naděje, které všechno změní,
i přesto, že to žádná změna není.

Změny

Svět je stále plný změn,
přesto každý nový den
do čtyř stejných stěn
často bývá uvězněn.

Jen tak

Jen tak si zde sedím,
pozorujíc všechny ty myšlenky,
které létají kolem mě,
bez jakékoliv možnosti chytit je.

Jen tak si zde sedím,
plujíc napříč jejich vlnami,
které se ve mě mísí
jako naděje dnů příštích.

Už nejsem

Už nejsem tím, kým jsem býval.
Už nesním, o čem jsem sníval.
Z velkých pohoří jsou teď údolí,
pro nic nehořím a vůbec to nebolí.

Soukromý okamžik

Soukromý okamžik krátkého pohledu očí,
kdy všechno stojí a zárověň se točí.
Soukromý okamžik krátkého pohledu očí,
kdy bílou vlajkou mávají,
ale přesto zaútočí.

Vytržený z klidu vnitřního ticha,
proudu myšlenek přítomnosti vzdálené.
Cosi podivného zas ve mně dýchá,
dávno známé, přesto tak nepoznané.

Kde nikdo nebyl

Vezmi mě tam, kde nikdo nebyl,
nedaleko odtud, přesto blíže nebi.

Vezmi mě tam,
kde poznám pocit z letu ptáků,
kde mohu padat přímo do oblaků.
Vezmi mě tam,
kde nemusím se ptát,
zdali stoupám, nebo je to jen pád.

Vezmi mě tam, kde nikdo nebyl,
malý kousek odtud, přesto blíže nebi.

Vezmi mě tam, kam já sám
jen těžko se dostávám.

Zbývá už jen cvhíle

Zbývá už jen chvíle,
jeden poslední krátký krok.
Na vrcholcích píle,
však bývá delší, než rok.

Zbývá už jen chvíle,
okamžik, kdy hlásí se strach.
Vrcholky vzdálené míle,
jsou tak blízko, na dosah.

Zbývá už jen chvíle,
pocit chladivý jako pot.
Dosáhnout vysněného cíle,
překročit poslední ten schod.

Zvláštní

Přišel ze světa bran
mostem z mlžných rán.
Davem všedních těl
jeho němý pohyb tiše zněl.
Zvláštní, byl zvláštní.

Zanechal zde krátký vzkaz,
než záhy vytratil se zas.
Vtiskl mi ten cizí tvar,
velmi, velmi podivný to dar.
Zvláštní, být zvláštní.

Pravidla neznámých her
vedou mě do jiných sfér.
Zatím těm změnám bráním se,
ale přesto - již zcela cítím se,
zvláštní. Jsem zvláštní.